Led 192011
 

středa 26. 1. v 19.00 hod

Ústy a perem pana principála Radima Vašinky Vás zvu na večer večer Jana Vladislava:

Věty, samomluvy, příběhy, fragmenty, sny…,

 

„Samomluvy“

Ne, nechci vymizet
vám navždy z paměti
a všechno, co tu dělám,
můj každý krok a každé písmeno,
jež dávám s hněvem a strachem na papír,
chce pravý opak:
chci, abyste křičeli, až je budete číst
a já tu nebudu,
chci, aby vás to hnalo proti zdi
a vaši hlavu krvavou
aby to rozbíjelo zas a zas
o čtyři stěny každodennosti
bez dveří, bez oken,
až já tu nebudu.
A především chci, abyste sténali
strachem tak, jak tu sténám já,
až já tu nebudu,
a abyste si rvali vlasy beznadějností
těch slov:
Až já tu nebudu,
a abyste si to v noci do polštáře
mokrého od slz a potu
opakovali jako já:
Co bude,
až já tu nebudu?
A chci, aby vám hrdlo při tom vysychalo
a závrať úzkosti lámala vám vaz
a abyste se schovávali do kouta
a abyste se zježenou páteří
listovali v knihách proroka,
který hovoří o tom,
že ho mrzí veškerá jeho práce pod sluncem,
protože ji musí jinému zanechat,
až on tu nebude,
a ten jiný bude v jeho loži spát
a místo něho zpívat o vinici, o cedrech na Libánu,
až on tu nebude,
a bude chodit po chodnících, kudy chodil on,
a vystupovat na tytéž hory srdce a závrati,
na nichž už podle Rainera Marii Rilka
nelze dál,
a on tu nebude.
Ne, ne, já vás nemám tolik rád,
že bych chtěl raději vám z paměti vymizet,
než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk.
Já – abych pravdu pověděl –
já vám tak závidím,
že vám tu chci nechat na památku
ze všech mých nejlepších sil
ulitý pohár hořkosti,
křiku, pláče, žluče, slz,
které pečlivě ukryju na dně pod vrstvami
nejlepších vín.
Můj každý krok a každé písmeno,
které dávám s hněvem a strachem na papír,
plní jen tento úmysl
a jeho zášť mi dovoluje žít.
Ne, ne, ne, já vás mám rád natolik,
že bych chtěl vás stát denně tisíce, tisíce vzlyků,
až já tu nebudu,
a ještě raději
byl bych, kdyby se najednou
v okamžiku mé smrti celý svět zhroutil
v základech
a nezůstalo nic než vlající prapor dýmu
a rovná hladina moře,
až já tu nebudu.
Aby už nebyly hory a údolí,
aby nebyla města a chodníky
s kroky žen a dívek,
až já tu nebudu.
A především – zas abych pravdu pověděl –
především bych chtěl,
až já tu nebudu,
aby nebylo té, o kterou se v hloubi duše chvěji,
která mi uniká přece dost už dnes
a která by mi navždy unikla,
až já tu nebudu.
Je to žárlivost až za budoucí hrob
a je to žárlivost na to, že by ji nesla zem,
že by se jí vzduch, ten vzduch, plný velikosti
právě dnes
a plný padajícího listí právě dnes,
dal zase pít jak víno,
až já tu nebudu,
je to žárlivost na tenkou šupinu prádla,
že by ji obalovalo,
až já tu nebudu,
a já bych o tom nevěděl.
A že by mohla jít kamkoli
a že by mohla být sama
a že by mohla stát u okna a hledět dolů
na chodník
a na míjející chodce
a že by se mohla dívat do zrcadla a lekat se
té cizí bytosti v něm
a že bych se už nikdy nemohl ptát,
kde byla a nač v tu chvíli myslí,
když stojí u okna a hledí dolů na chodník
a na míjející chodce,
až já tu nebudu.
A že by mohla
náhle zaražena, náhle zasažena bleskem
předtuchy
ležíc v bílém moři své postele,
že by se mohla ptát
tak jako tady já:
Co bude,
až já tu nebudu?
Slyšíš mne, slyšíš mne, nebo neslyšíš?
Nebuď hluchá, nedělej se hluchá, slyš,
Takový křik je přece slyšet i přes všechny zdi…
Slyš mne a dej mi odpověď.

Podrobnější informace na knihovnickém webu

 Posted by at 8.34

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>