Dub 052010
 

a zpráva o ruměnicích

Dnes odpoledne konečně kratší vycházka s Miladou. (Jinak celé svátky uklízím, vyklízím, pěstím a udržuji zahradu). Vyrážím dřív, abych se podívala, jak si žijí ploštice ruměnice ve starém pařezu poblíž hřbitova. Nečekala jsem velké promenády jako minule, dnes bylo totiž velmi nepříznivé počasí. Zima, vítr a tak celkově nevlídno. Za vše mluví fakt, že jsem vytáhla ze zimního úkrytu i rukavice a šálu.

To mi nebudete věřit! Po ruměnicích na první pohled ani vidu, až po zevrubnějším průzkumu jsem spatřila  asi tři pářící se dvojice. Pozná se to tak, že jsou propojeny zadečky a každá se při tom dívá do světa na opačnou stranu. Takže je to prostý rozmnožovací akt, a žádné jiné vzájemné dotyky blaha si zřejmě ti brouci nedopřávají. Jak jsou na tom s předehrou, nevím. Přišla jsem, když to sbližování už bylo v plném proudu. Chtěla jsem vám popisovanou situaci nafotit, ale zdržela jsem se u hřbitovní zdi, fotíc márnici a pak už jsem byla v časovém presu. Ale věřte, milující se ruměnice nejsou vážně moc sexy a ani by vás to zdaleka nevybudilo tak, jako učitele z nedalekých Chroustovic polévání obnažených učenek vodou z kýble.

skutec_hrbitov1

skutec_hrbitov2

skutec_hrbitov3

skutec_hrbitov4

Na té to fotce úplně vpravo vidíte část železného náhrobku jedné z našich vzácných osobností. Hrob patří národnímu buditeli Františku Jaromíru Rubešovi, který ve Skutči roku 1853 zemřel. Pamětní desky má i v Kolíně a Načeradci. Neshody jeho života zaplašovaly pivo a dýmka, jichž Rubeš byl srdečným ctitelem ve skutečnosti i v literatuře. Z nejpopulárnějších jeho deklamovánek byly právě Pivo a Dýmka a také Já jsem Čech. Ta vešla v neobyčejnou oblibu. Z písní zobecněla Veselá píseň zarmouceného (Ať žije pivo, pivo a zpěv).    – A kde je jim dnes konec??

 

Já jsem Čech!

Já jsem Čech! a kdo je víc,
přistup a se slyšet nech,
a zvolej třebas z celých plic:
�Ha, já jsem víc a nejsem Čech!�

Země česká mou jest vlastí,
ja syn český, to mou slastí;
jen v Čechách žíti Čecha slast,
Čech do Čech spěje domů;
a lze se divit tomu?
Což není krásná naše vlast?
Rcete, kdo ji hanět může:
V srdci Evropy se stkví A> růže;
hledejte v světa okolí
tak utěšeně oudolí,
které věnčí nebenosné hory,
jímž se táhnou požehnané dvory,
jehož háje
jsou jak ráje,
jímž se vinou valné řeky a potůčky jemné –
a to je ta krásná země,
v niž se těší Čechů plémě,
země česká – moje vlast!
Patřte na ni, jaká slast!
Každý strůmek ma své dobré bůže,
každá chýžka vlastní pohádky,
každé místo svaté památky,
pěstitelku svoji každá růže;
každý pahorek ma jméno svoje,
každá kaplička své ctitele,
každá studánka své přátele,
každá lípa včeliček svých roje,
každý háj má místa utešená,
zpěvce své a vánky jemné,
každý les své háje svatotemné,
každý rov svá kvítka poslzená,
kazdý kámen má své zvěsty dávné,
každá ves své muže veleslavné.
Nezávidím Němci břehu Rýna,
ani Vlachu citronový háj;
nezávidím Maďarovi vína,
ani Řeku slávobojný kraj;
přeji Švejcarovi jeho hory,
přeji Angličanu drahý krám,
přeji Španělovi zlatý chrám,
přeji Turku lepých dívek sbory;
kavárny své, Franku! sobě nech:
Já mám dosti – já jsem Čech!
Ano, Čech jsem – kdo jest víc?
Všemu světu chci jít vstříc,
volati chci v krajích všech:
�Já jsem Čech!� –
Čecha jméno
ctihodných je předků věno;
slávu naši vina nehnusí,
Čech se za svou vlast a jméno
nikde stydět nemusí.
Čech povždy ctíval svatou ctnost,
jen dobrým bohům světil chrámy,
Čech neznal ouskok ani zlost,
ni zášť, ni lest, ni klamy;
on vždy ctil svatou zásadu:
K zlým nikdy nechod‘ na radu;
své braň,
opuštěné chraň,
cizí nech.
Proto kvetly Čechům blaha růže,
proto Čech říc‘ směle může:
Já jsem Čech!
Čech vlast a krále miloval,
pro obé statně bojoval,
pro obé rád svůj život dal;
a tam, kde válčil český lev,
tam zkrotl zhoubců krutý hněv,
tam Češi byli vítězi;
a nepříteli, který klesl,
Čech vstříc vždy palmu míru nesl,
a ne otrocké řetězy;
Čech válčil jen, když hájil své,
on neved války z návodu,
on nemá ruce krvavé,
a nezná kletbu národů.
Ano Čech jsem, to mou slastí – –
slavnou honosím se vlastí!

Až stížen lhůtou dnů
na trapné klesnu lože,
v posledním snu svých zemských snů
chci zvolat: Dobrý Bože!
Já jdu již, kam mě hlas tvůj zve;
buď velebeno jméno tvé
posledním tímto vzdechem:
�Já byl – a byl jsem Čechem!�

 

Možná se tu ještě večer objevím, v kultuře se stále něco děje…

 

 

 

 Posted by at 18.09

  2 Responses to “Hřbitovní téma”

  1. Zuzi,Opět děkuji za naservírování poznatků.

    Tak to moje velikonoční návštěva hřbitova přinesla poznatky úplně jiné- neveselé 🙁

  2. To jsem fakt ráda, Wlčice. Zdá se mi to tentokrát spíš nějaký poslabší 🙁 ty moje bláboly …

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz