Úno 202010
 

Na jeho včerejší koncert jsem vyrazila aniž bych o to zvlášť stála, protože jeho starý repertoár znám jako své boty a nového jsem neslyšela léta nic, jen s výjímkou pisně o tišnovském bardu, ale o té jsem stejně jen četla a slyšet jsem ji nechtěla, smutná věc…
Byla jsem připravena, že besídka v muzeu proběhne tak nějak obvykle, staré songy…  a obecenstvo bude dozpívávat a nějaké řeči mezi tím. Však spletla jsem se.
Úvodní dvě známé lidové balady Sušilovy a hned snaha, abychom se připojili se zpěvem mne nenadchla a jen jsem poslouchala. Do zpěvu mi nebylo… ale pak přišla bez varování zcela neznámá mi píseň, odhadovala jsem název na Letní den … zpozorněla jsem a zcela jsem byla naráz ohromena nad obrazem horkého nehybného letního dne, který tam Hutka vykouzlil. Zaujala mne slova písně… dnes, kdy už bylo vše řečeno, on popisuje v rýmech letní den obyčejnými slovy jakoby nic, ale ta slova poskládána v celek zní mi tak nově a zároveň tak starosvětsky, tak daně. Hudba … to není ta jednoduchá a typická popěvkovost" jeho skvělých zlidovělých častušek" , z kterých se staly evergreeny, ale docela něco jiného, komplikovanějšího, ne vlastně, ne komplikovanějšího ale prostě text provázela hudba adekvátní tomu textu…. A hned bez řečí navázal další peckou! Co to proboha je? Říkám si ohromeně v duchu, To složil Hutka???? Podivné …
Pak se na chvíli Hutka rozpovídal. Po více jak 15 letech totální abstinence, kdy nesložil ani jednu novou píseń se v létě roku 2006 najednou z ničeho nic rozepsal a hlavně mu to šlo na dovolené ve Francii, náhorní rovině Larzac, o tom, pro něho magickém místě, se několikrát zmiňovat. Já vím, zní to jako pohádka, ale myslím, že to musel být zázrak, a tak o tom také trochu podobně s nadšením mluvil. Chápu to, na prahu šedesátky přišlo takové oživení … Říkal, že dopoledne skládal Akvarely – tak nazýval ty svoje nové verše – písně, a když se umělecky vyčerpal, odpoledne se ještě dorážel písněmi o zvířátkách. Ale Hutkova Zvířátka" jsou hezká, ale obyčejná. O absurdní verše nebo nonsensové, tj. o poezii nesmyslu, se dnes pokouší kdekdo a sbírku takových podobných básní pro děti si dnes hnedle napíše každý. Ale rozdíly vidět jsou. Já mám nejraději Emanuela Fryntu a Jiřího Děděčka. Ale Frynta je excelentní, nad něho není, ty jeho rozmanité nápady! Dědeček zase není tak crazy, ale dobrej je taky… a pak jsou ti lepší a pak to hejno ostatních. V bláznivé poezii se ledacos ztratí … Hutka patří mezi ty lepší, ale holt ne nejlepší. Ale Akvarely to je něco jiného, ta zvukomalebnost veršů a jejich jednoduchá neobvyklost, vyvolávající v podvědomí člověka obrazy je úžasná. A ve spojení s tou hudbou… Hutka o tom na koncertě nemluvil, ale hudbu k Akvarelům i Zvířátkům mu skládal jeho generační kolega, kamarád Vladimír Veit.
A tak to šlo do přestávky… písně z Akvarelů – zamilovala jsem si na první poslech kromě úvodního Letního dne i Sudety, prostřídané sekcí Zvířátek. Žádné dlouhé řeči a nemuseli jsme zpívat. Super!
Druhá půle koncertu byla zcela jiná a už mne tak nebavila. Pořadatelka Hutku požádala o sametové vzpomínky, a tak se mnohem více povídalo a vzpomínalo a došlo i na staré dobré hutkovské častušky". Potěšily mne, ale přece nerozezpívaly … a dostihl nás i ten těšínský bard – pojmenován nebyl … také jemu byla věnována obsáhlejší reminiscence, ale oceňuji umělcův smysl pro jistou umírněnost – ta píseň fyzicky nezazněla. A tak jsem dospěli do konce a poslední legendární Náměšť – píseň, která zachránila sametovou revoluci, jak prý řekl Havel, rozezpívala nakonec i mne. A pak přídavek, který si vybrali sami lidé … Slunečnice … opět jedna z písní, která mi nikdy nezevšední … jo a koncert trval s přestávkou hnedle 3 hodiny …

Hezký večer. Je potěšující, že písničkář Hutka vstal z mrtvých a ve spolupráci s Veitem vznikly ty krásné písně – Akvarely. Šťastný to člověk, který na prahu šedesátky chytil nový vítr do plachet! Desky si vypaluje doma sám a sám si reje do linolea jejich obaly. Každý podepisuje jako originál a svojí edici nazval příznačně SAMOPAL!

LETNÍ DEN
hudba Vl. Veit, 2007
Osudy člověka zapadlé v krajině
Vanutím času se pod hlínu ztrácí
V oparu letní den usíná zasněně
Polední ticho se do polí kácí
Trnky svou kroniku na mezi píší
Obilí v úleku je tišší a tišší
Vzdálenost krajiny hozené po zemi
Schovává za obzor k cestě svou výzvu
Údolí padají suchými stráněmi
Ve skále zahlédneš fosilní kresbu
Minulost leká svým nehybným tokem
Odchází ode mne kamenný krokem
Samota nestačí vykreslit prázdnotu
Která tam na konci života zeje
Věřil jsem na radost, doufal jsem v prostotu
Cosi co nevidím se mi teď směje
Je život v těle, či tělo je život?
Je původ v duši či duše je původ?
Otázky bez konce ztrácí se v oblacích
Příroda odpověď bohatstvím skrývá
Pojednou pochopíš své konce v začátcích
Z každého obrazu točí se hlava
Letní den tichem svým píseň teď dozpíval
A ticho zůstalo, kde člověk chvíli stál

Text písně a doplňující informace z Hutkova webu zde

 

 Posted by at 18.34

  2 Responses to “Jaroslav Hutka – zmrtvýchvstání II.”

  1. A do těch cédéček přikládá do volného místa v obalu zkamenělé prvohorní šnečky (moje neodborné laické pojmenování amonitu), kt. v té franc. lokalitě sbírá. Takové CD od něj také mám, s podpisem, je to číslovaná a podepsaná série.

  2. Vidíš, to jsem zapomněla napsat, a tak mě to zaujalo, nedivímm se mu, že si s tím tak vyhraje, kromě toho, že ty Akvarely jsou fakt krásný, musí to být hlavně pro něho zázračný, že se umělecky probral. A cením, že zhudebnění nabídl Veitovi. To je další výhra!

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>