Led 242010
 

Téma TICHO

rysavy_sibirMartin Ryšavý: Cesty na Sibiř 1. a 2. díl

Cituji sama sebe z komentáře na blogu: vesely.bloguje.cz
Dočetla jsem velmi zajímavou dvoudílnou knihu Ryšavého Cesty na Sibiř, ten druhý díl je ještě lepší než první, pojednává kromě stálého zaujetí autora šamanismem, což se ale v celku knihy stává zanedbatelným motivem a je zcela převálcováno autorovým uměním popsat autenticky skutečnost a svoje pocity – četba povznáší smysl pro čtenářovu imaginaci – v tom druhém dílu je naprosto unikátní a přitom "obyčejný" bez nějakého nánosu senzace a glorifikace, obdivu, popis jeho pobytu mezi kočovnými pastevci sobů a tam je také zajímavá pasáž o tichu, o tichu k zešílení, založila jsem si to, že některé úryvky opíšu na blog…l

Zde jsou:

Někdy se stane, že spolu lidé mlčí a je to nepříjemné, protože je za tím nervozita a napětí, ale nic takového jsem u Ivana nevnímal. Ivan mlčel přirozeně a samozřejmě, mlčel z celé duše.

******

Po koupeli, jsem si pročítal sešit s verši Míši Kolesova a hledal opakující se motivy, abych věděl, co ho jako básníka nejvíc zajímá. První, co jsem zaregistroval, byly časté variace na téma rozhraní, objevovalo se to téměř ve všech básních: v podobě horizontu krajiny, horského průsmyku, ledové plochy na hladině, ostří nože, momentu mezi dnem a nocí či okamžiku osudového výstřelu. A druhým častým motivem bylo ticho:

Samoten do noci nebeský lovec se pouští
Po stopě divného zvířete hřebenů: ticha,
Po stopě jiskřivé, mířící k polární poušti,
Jež v zimních prokřehlých dálavách zlehounka dýchá.

U skály soby své nechal jsem a jen se dívám,
Jak bloudí v měsíčních stržích zvěř podivuhodná,
A z mojí kajícné duše se potichu smývá
Těžký žár porážek a hořkost vypitá do dna…

No tohle, divil jsem se, vždyť právě nad tímhle jsem nedávno v horách uvažoval. Jak se všechna ta zašmodrchaná místa a pocity viny pomalu rozpouštějí, bez tlaku a úsilí, jen tím, že je člověk přestane obmýšlet a manipulovat s nimi. A představa ticha jako unikavého zvířete je taky náramná. Míša Kolesov zpíval o tichu jako o kořisti a o kořisti jako o milence. Potkal jsem svého člověka, uvědomil jsem si a pořád mi to připadalo neuvěřitelné.

***

Ticho je důležité a potřebné, má-li člověk pochopit sám sebe… A každý lovec a horal bývá v životě často a po dlouhou dobu sám na takových místech, kde je doslova vydán tichu na pospas. Tenhle stav někteří lidé nedokážou snášet a utíkají do vsí a do měst. Odcházejí z hor ne proto, že je tam tvrdý život, ale kvůli tomu tichu…"
Když to Míša říkal, uvědomil jsem si, že jsem tuhle okolnost při promýšlení životní situace kočovníků podceňoval. Vždycky mi připadalo, že jsou vlastně slabí, pokud jsou ochotni vyměnit život v horách za mnohdy nedůstojnou existenci na vesnici, ale nikdy jsem dobře nechápal, s jak podivnou a doopravdy hrozivou mocností se musí v horách potýkat. Bylo to jistě i tím, že s ní nemám pořádnou zkušenost.
Když člověk cítí, jak protiřečí sám sobě, snaží se utéct," pokračoval zatím Míša. Ale ticho je potřeba pochopit a smířit se s ním."
V jedné básni máš výraz šamanský úsměv. Co je to za úsměv? Kdy se tak člověk usmívá? Nesouvisí to nějak s tím smířením?"
Jasně že ano. Když člověk s tichem přestane bojovat a o nic už se nesnaží, ticho ho do sebe celého přijme. Člověk je pak celý obklopen a prostoupen zvuky ticha, přírodními, přirozenými zvuky, které se ozývají, když se pohybuje, rozdělává oheň, kouří, shání soby, loví… Neustále se nalézá v neuchopitelném, mystickém stavu ticha. Většinou stačí být dva měsíce sám a třetí měsíc přichází takový stav přirozenou cestou."
Já dřív myslel, že takový stav musí být vážný, pochmurný trochu, a ty píšeš o úsměvu. Člověku je z toho veselo?"
Ano, já nikdy nebyl narkoman, ale tohle se tomu asi podobá. Můžou být z toho až halucinace. neobjasnitelné vjemy. Třeba kolem tebe proletí pták a ty na okamžik vidíš očima toho ptáka. Nebo prší a ty máš najednou pocit, že chodíš po pás v oblacích hlavou dolů a déšť kolem tebe padá jakoby vzhůru. Ten pocit je velice silný a když odezní, cítíš se nějakou dobu strašně. Ticho může být moc nebezpečné. Člověk se může stát uzavřeným egoistou, osamělým vlkem… Žít si jen pro sebe a nestarat se o mínění lidí a zvířat. Chvíli je to hezké si tak žít, ale je možné se z toho zcvoknout a běhat pak se šamanským bubnem po horách i po městech, zvlášť když je to teď v módě. Duším našich předků se to ale líbit nebude a určitě to dají najevo."

Konec ukázky -pozor,  je to jen jedna z mnoha tváří této knihy.

Téma "ticho a samota" je také velmi pěkně popsáno v knize Povídky / Ernest Hemingway – konkrétně v povídce: Velká řeka s dvěma srdci, část I., a II.  Vedle Norského dřeva moje nejoblíbenější beletrie. zuzi

AKTUALIZOVÁNO  –  Ještě jednou z té knihy – uvedu vás do obrazu:

( Autor pobývá ve vesnici. Je zde nuda – hlavně pro toho, kdo každodenně nechlastá. Míša Kolesov, ten básník z předcházející ukázky, zve autora do hor, kam se chystá brzy vyrazit za svým bratrem – )

Tak pojeď se mnou. Nadělám dříví, zateplím dům koupím benzín do skútru a pojedem."
Představil jsem si jízdu sněžným skútrem, sebe s puškou v ruce, zmrzlou horskou pláň nahoře u hřebenů a nesmírné ticho, polykající skřípot podrážek, ozvěny výstřelů a větrné poryvy. Chuť odletět do Jakutska mě v tu ránu přešla. Vysvětloval jsem pak Míšovi, že mi při natáčení ve skutečnosti nejde o etnografická nebo sociální témata, i když to tak může vypadat.
Pro mě je to jen hra," tvrdil jsem. Lidi se mě ptají, co tu hledám, a já na to neumím pořádně odpovědět. Ale myslím, že hledám jen to, co mi jde samo naproti. A cesta a filmování, to je jen taková provokace osudu nebo co… Nevím, jestli je to srozumitelné."
Ty jsi prostě fašista," řekl mi na to Míša. Co je na tom nesrozumitelného?"
No jasně!"
Rozchechtal jsem se a zároveň se podivil: kde se tu vzal člověk se smyslem pro tenhle druh humoru?
Myslím, že jsi lovec," pokračoval Míša. Ticho, dlouhé trpělivé soustředění, čekání na něco krásného, co se má k tobě samo přiblížit, to přeci není nic jiného než popis lovu. V našem životě se všechno točí kolem lovu. A nejen lovu ve vlastním smyslu slova, ale i lovu jako obrazu života."
 

 

 

 Posted by at 15.24

  12 Responses to “Dočteno: Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř 1. a 2. díl”

  1. tohle by se zrovna hodilo na knižní blog

  2. Jsem mimo… chtěla jsem to dát duplicitně, zítra …

  3. V létě to šlo na ČRo jako čtení na pokračování, to ticho a pocit zastaveného času se tam úplně zhmotňovaly.

  4. Ahoj Lemuro, to věřím, že to byl hezký zážitek, už dlouho jsem neposlouchala četbu na pokračování z rádia, naposledy někdy v dětství Fantom opery, a pamatuji si to doteď. Ráda bych někomu četla sama teď v zimě po večerech knížku na pokračování… to by mě bavilo.

  5. Dík za ukázku jiného světa.

  6. Děkuju Bosorko, jsem ráda, že tě text zaujal. Až dočtu Rok kohouta, mám tu "Tajgu" od Hůlové …

  7. Ahoj zuzi, nechceš ještě přihodit pár slov o knize jako takové? Já měla strašný problém s hlavním hrdinou, připadal mi sobecký a opovrhující.. přitom kniha se mi líbila, jen s ním jsem se nemohla srovnat..

  8. Ahoj Of, přihodím ráda, zítra ráno, nyní mi to nejde, jsem už v polospánku…

  9. Tak jsem tu únavu překonala cvičením a jsem tu. Of, mně autor nevadil. Zpočátku jsem nad ním kroutila hlavou, jak vedl ty vztahy do šířky a nedokázal se soustředit na jeden jediný… často jsem se dívala na jeho fotku a do jeho očí. Přišel mi nerozhodný, měkký a ty oči … bezbrannost sama :))). Dívá se jak jeliman. A tak se choval i na expedicích. žádny ranař. Mám k tomu jeden citát, zítra ho opíšu, knihu mám v práci.
    Já jsem se s ním sžila a brala jsem ho takového jaký je. Nevadil mi. To o čem píšeš tam opravdu místy prosakovalo, ale já jsem to brala spíš na lehkou váhu, přišel mi nezralý a sama někdy pociťuji něco podobného – beznaděj z té obklopující mne lidské masy, kdy se nedovedu k nikomu přiblížit a cokoli říct, třeba banálního … na autorovi si nejvíc cením jeho umění popsat bez servítků a civilně své pocity a vše co se dělo kolem něho. Nenudila jsem se a místy jsem byla fascinována jeho jednámím a také city, které choval k té malé Jakutce. Nestyděl se napsat vše, ač to bylo opravdu místy bizarní … třeba scéna u řeky, jak pozorovali "zrůdy". Druhý díl a pobyt u kočovníků jsem si opravdu užívala, to byla pro mne nejkrásnější pasáž té knihy.
    Já jsem hlavního hrdinu spíš pozorovala, než soudila a opravdu nemohu říci, že by mi připadal takový jako tobě … mně se zdál neostrý, neurčitý a nevěděl co chce, nechával se zasahovat náhodami které mu přišly do cesty.

  10. Já jsem to nejvíc cítila na tom začátku, dokonce přemýšlela, že tu knihu odložím. Pak jsem se začetla a už se vezla 🙂 Mně se líbí, že to nepřibarvuje, že nedělá z kočovníků barevné folklorní postavičky, že se nevozí na ideálu širé Rusi, víš co myslím.. Celkově tu knihu můžu jen doporučit, spíš jsem chtěla tohle zdůraznit. Tvůj poslední odstavec v komentáři je výstižný.

  11. Jo!Ano, to je ono, bere je úplně normálně, jak píšeš, nepřibarvuje atd… pěkně jsi to řekla. A celá kniha je taková.
    Dlouho jsem něco podobného nečetla, jeho zdánlivě neúčastný a civilní styl oproštěný od všelijakých představ a falešného citového zaujetí, které skutečnost, jak říkáš přibarvuje,… a jeho umění psát, popisovat, vylíčit, využití bohatosti češtiny, hmmm… ten chlap ať je jakýchce člověk tohle teda ovládá dokonale. Má styl v obojím. Vidění světa a to své vidění také přesně popsat. Mám takový pocit. Po delší době jsem souběžně nahlédla do Viewegha: Vybíjená a ten rozdíl stylu je markantní. Viewegh mi přišel plochý a přehrává. Možná bych tak nesoudila, ale když jsou ty zážitky tak blízko sebe, je to zřetelné…!

  12. Přidala jsem to textu ještě jednu ukázku, tak si ji přečtěte. Však proto jsem ji tam přidala!

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz