Bře 072007
 

Dnes jsem měla docela příjemný pracovní den a také slunce nahrávalo dobrému pocitu. Přišla jsem domů po třetí, převlékla se do pracovního a šla jsem plet záhony. Prošla jsem si celou zahradu a kotelnu a kůlnu a viděla, co na mne všude čeká práce. A nejen mne. Kde to šlo je postrkán nerozřezaný nábytek po tetě. Na podzim jsme řezali s kamarádem jenom jednou a tak se ještě v přístěnku a kůlně povalují skříně a dřevěná kostra kanape. A také stará lavička. Tu jsem vyhodila já. Padla na mě tíseň, když jsem si představila., co mě všechno na zahradě čeká. Ale nejvíc mě straší ty spousty krámů v kůlně a na půdě. Jsem odhodlána se právě letos soustředit na tohle slabé místo. Všude tolik zbytečností … většina věcí je babičky a tety. Když se obě stěhovaly do penzionu, tedy do menšího, nic se nevyhodilo a tak mám doma pěkný skladiště, jen těch matrací … Letos ale budu vostrá a nemilosrdná a budu to řídit já. Už se ovlivňovat nenechám. Vždy v zimě se chystám spálit prázdné bedýnky a krabice, co mi je babička průběžně za rok nanosí. Taky tohle nemám pod kontrolou a dnes jsem se zhrozila. Přestože se snažím a pálím jak můžu, babička má stále lepší skóre. Nestačím jejímu tempu. Co s tím jen budu dělat? Nejsem schopna to uhlídat. Babička si nachází stále nová místa, kde soustředí krabice a já v určitý moment rezignuji … Ale pak se zase postavím a nasednu do sedla a tak to jde pořád dokola… Krabice a bedýnky se sem zřejmě nosí pouze když jsem v práci.  Babička už je opatrná. Nesmím ji s nimi vidět. To hlasitě protestuji. Ale babička, tedy moje maminka,  si stejně vede stále svou. V tom jsme ale stejné. V něčem si ani jedna z nás nenechá poradit. Babička má ty bedýnky a já zase něco jiného… Snad ještě chvíli vydržím, než se převeksluju taky na ty bedýnky… Mám totiž též  takové zvláštní sklony. Teď potlačené. Když jsem byla vdaná, milovala jsem jezdit s pytli na smrkové šišky. To jsme měli auto s vozíkem. No, ještě doteď někdy s dcerou tuhle zábavu provozujeme. Má totiž v autě velký zavazadlový prostor. Ale to nesmí přijet s manželem. Ten by šišky v autě nepřekousl. Ani to nezkoušíme… Prostě auto je jeho modla. K dceři se chová velmi vlídně a nikdy jsem neslyšela, že by na ni křivě promluvil nebo zvýšil hlas. Jen  jednou, a to mi přišlo tak směšné a neuvěřitelné, že si tu příhodu dodnes pamatuji. Jeli jsme jejich autem kamsi a dcera řídila. Cesta vedla do prudkého kopce a ona nestačila včas přeřadit. Auto kvílelo. Její manžel se neovládl a zařval ERSTE! Jako aby tam dala jedničku. Tohle jsem opravdu nechápala, on tak klidný a nekonfliktní se tak rozpálil, …. a s úžasem jsem tuhle příhodu už několikrát dala k lepšímu. Kupodivu jsem ale u mužů vždy narazila…. Prý: A ty se divíš??? Já bych zařval taky… 

Půjdu spát. Zítra jedu do Ústí. Mám smíšené pocity. Těším se na cestu, protože moc ráda cestuji. A nejraději sama. Ale účel cesty mi tu radost kazí. No, doufejme, že syna nevyloučí z intru. Budu se bránit zuby nehty. Tak mně držte palce. Díky, Zuzi 

 

 Posted by at 20.17

  2 Responses to “Krabice a bedýnky”

  1. Milá Zuzi,už se těším do důchodu (snad se toho dožiju), také budu hromadit a hromadit, ať už to bude cokoli. Jsem už taková, ona si to po mě dcera přebere.
    A k tomu autu – chlapi jsou v tomhle nemožný. Bože, těch řečí, když se vezou na sedadle spolujezdce, ale Ty jim do řízení kecat nemůžeš!
    Zítra budu držet palce Tobě i Tvému synovi. Iv

  2. IV,dík za ty palce! Počítám s nimi! A s tím hromaděním to ještě zvaž. Když začínáš hromadit už teď … není to od tebe fér :o)

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz