Úno 132007
 

dát adresu Mirkovi …

Kamarád Mirek, občasný virtuální kamarád … psala jsem zde o něm v souvislosti s jeho předvánočním balíčkem, kde jsem našla jeho fotografický kalendář a nejkrásnější letošní novoročenku – košík na sníh … Viděli jsme se kdysi… jednou, nenadále za mnou přijel, a to bylo všechno. Každý máme svůj život, ale přesto udržujeme jakýsi stálý kontakt. Poslední léta tedy pouze pozdrav na vánoce, případně malý dopis   :o). Předpokládám, že jsme trochu oba samotáři, znamením Raci, ale ne takoví zasmušilí a nevrlí. Těžko žít v opravdové samotě, odloučenosti od lidí. Samota je příjemná, máme-li možnost z ní vyjít ven, máme –li někde své spřízněné duše, které si na nás udělají rády čas a my na ně … je nejsmutnější věcí, když už člověk nikoho nezajímá a sám o nikoho nestojí. Ale já si takový deprimující stav představit nedovedu, to snad už je úplný konec …

Ale kam to směřuji, vždyť chci psát o něčem jiném… Před třemi týdny jsem se Mirkovi zmínila, že si píšu tenhle deníček.. napsala jsem to jen tak, z náhlého popudu a on odtušil, že jsem mu to napsala určitě proto, že chci, aby si ho četl… no to mě nenapadlo, ale pravděpodobně někde v úplném nepřiznaném podvědomí tomu tak bylo, kdoví až pod jakou slupkou … ? Trochu jsem s tou možností koketovala, ale nebyla jsem na sto procent rozhodnuta. Můj deníček je i není intimní. Není tak docela o všem, jisté oblasti svého života,  pro mne docela podstatné,  zde pomíjím, ale jiným naopak dávám prostor. Když jsem začínala,  měla jsem představu, že mohu napsat skoro vše, ale moc dlouho jsem s tím předsevzetím nevydržela . Žiji mezi lidmi. Jen zcela náhodně jsem zkoušela před chvílí dát do vyhledávače jistá slova a zůstávám v úžasu. Už chápu, proč stále někdo čte můj text Len pomali … jsem na druhém místě, po Peterovi N. … ale  i jedno obyčejné slovo s obyčejným přídavným jménem zavede hned na druhém a čtvrtém místě nejen na můj blog, ale také na další web, kde se realizuji … no potěš pámbu …

Ale zpět… nakonec jsem Mirkovi adresu dala. Chvíli jsem si na ten pocit zvykala, myslela jsem jaké to asi je,  když čte mé důvěrné zprávy, moje pocity, prožitky. A ne jen mé výběrové dopisy…. Časem ale přejde jistá ostražitost,  člověk otupí a jede opět po své koleji. A tak jsem v konečném součtu vlastně ráda,  že jsem se mu svěřila v plen. Mirek je pro mne cenný zdroj nezávislých informací. Není na mne zainteresovaný a může mi sdělit vše. Jaká jsem, jaké o sobě podávám  svědectví, jaké zanechávám stopy??? Vždyť člověk není takový jaký si myslí že je… člověk je pravděpodobně takový,  jak působí na své okolí. Nejsem si zcela jista, že můj pohled na sebe je objektivní, spíše tedy naopak. Jak kdy … a myslím, že to mohu prozradit – jsem závislá na stavu permanentního štěstí a permanentní štěstí to je u mě když jsem zamilovaná … a pak se na sebe a na svět kolem dívám s permanentním optimismem a jsoučasně s jistým flegmatismem. Být zamilovaný… co je víc? Hmmm, že by na mě už lezlo jaro? Jo, vypadá to nadějně ….  Zuzi

 

 Posted by at 22.10

  2 Responses to “Jaké to je”

  1. Myslím, že milovat je víc než být jen zamilovaný. Láska může někdy vypadat jako neštěstí:-)

  2. tak, Vojtěchu,když čtu co jsi napsal, mám obavu zda jsem někdy vůbec milovala, a že jsem se nad tím zamyslela pořádně… jo, myslím, že to může vypadat jako neštěstí, ale jestli to už pak není posedlost… člověk se asi zamiluje nebo zaláskuje podvědomě tak, aby se sám případně nezničil … tak nějak mi to připadá…

Leave a Reply to Vojtěch P. Cancel reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)

css.php
Web vyrobili ve Webklient.cz