Říj 252006
 

Ten včerejší

V noci mně bylo smutno a dospěla jsem k závěru už se déle neblamovat a přerušit svůj více jak půlroční virtuální vztah. Viděli jsme se 2x a vzdálenost mezi námi byla 1 a ¾ hodiny autem a přímý spoj autobusem…. Měla jsem poslední dobou pocit, že ho to dopisování už nebaví a začít si se mnou nechce. Však jsem se ho i přímo vtipně zeptala a zůstala jsem bez odpovědi. No, ke vztahu musí být dva, a já měla pocit, že jsem na to zůstala už sama…

 

Zmiňovala jsem, že jsem taková vyhledávačka pocitů, které někdo dovede za mne jasně a srozumitelně vyjádřit. Tak  v té souvislosti už několik let vím o Zuzaně Bydžovské. Ta řekla v jednom rozhovoru v Reflexu za mne, proč je pro mne tak těžký rozchod s chlapem.  Já zkrátka potřebuji přímo nakopnout, jinak se dokážu trápit hodně dlouho a ….. hloupě čekat …

Tak jsem to právě vyfůglovala:

….. Je to ten moment, když vás někdo konečně propustí. Nejhorší bývá, když vám pořád dávají naději. Trápíte se čekáním a nejistotou. Ale když vás pustí ze spárů, už necítíte nic. A můžete znovu začít.

Já jsem totiž jako detektiv Štika z Ohníčku, všechno mi musí zapadat do sebe, aby to bylo možný a uvěřitelný… hlavně uvěřitelný.

"Každý člověk by měl mít pocit, že pro někoho něco znamená. Že má smysl."

Tak jo, ráno jsem vstala a držela jsem se zuby nehty mu nenapsat, psali jsme si všechno, i několik e-mailů denně, byly to spíše dopisy, věděli jsme o sobě vlastně všechno, byli jsme intimní kamarádi, poslali jsme si kvantum fotek, osobních, rodinných atd …vztah jsme drželi na určité hranici, ale žádný z nás s nikým nechodil (nebo to bylo jinak?…. tuto možnost jsem ani nepřipustila z jeho strany a já smazala svoje profily na Lidé.cz.). Abych ne něho nemusela myslet, skoro celý den jsem strávila úplně netradičně ve virtuálním světě na  bloguje.cz, četla cizí blogy, psala komentáře, psala příspěvky. Díky za tu možnost, prožít den o samotě a přece ne sám… A večer přišlo překvapení … v mém oblíbeném blogu muris uveřejnila dlouhý článek v angličtině. Požádala jsem v komentáři, jestli by ho někdo nepřeložil ….. nedělala jsem si ale naději, čas každého je drahý a investovat čas do virtuální cizinky … kdo by to dělal … ale on to někdo udělal – nevěřila jsem svým očím a rozplakalo mě to, normálně to na sebe tady prásknu … jaká jsem citlivka … pro takové chvíle stojí zato žít …. Ale co to píšu za klišé, takové chvíle jsou prostě nadstavba, bonus od života …. Ach jo … a dnes dopoledne jsem zachytila komentář u textu psaného v ten den … milý komentář. Schválně jsem si nechávala reakci na večer a pak jsem měla problém se sem vůbec dostat, asi bylo přeplněno ….  Tak musím končit, syn se sem vehementně tlačí… Dobrou noc přeje Zuzi  

 Posted by at 22.05

 Leave a Reply

(required)

(required)

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>